Oslavu patnáctých narozenin pojal ARAKAIN vskutku velkolepě. Nepočítám-li videokazetu „15 let“, naplánoval na rok 1997 hned dvě výroční kolekce svých největších pecek, pojmenovaných jednoduše „Vol. I.“ a „Vol. II.“, jejichž vydání bylo od sebe vzdáleno půlročním odstupem, což byl určitě zajímavý tah, zejména s ohledem na to, že na obou kompilacích se objevily i starší, dosud neuveřejněné skladby, pochopitelně čerstvě nahrané, jinými slovy vítaný artikl pro všechny skalní fanoušky (a nejen ty, co si tyhle věci skutečně pamatovali) a sympatické gesto kapely, která se mohla klidně spokojit jen s vydáním ´best of´ materiálu, poskládaného pouze z dosud nasbíraných nahrávek v rámci řadových alb, ale neučinila tak.
Obsah obou nahrávek je řazen chronologicky od nejstarších skladeb po nejmladší, což zejména přispívá k lepší orientaci (při jejich poměrně úctyhodném počtu) a také tak vlastně zlehka načrtává dosavadní hudební vývoj kapely, snad aby si v tom méně znalý posluchač mohl udělat jasno. Otázka výběru konkrétních skladeb, kterou zde kapela musela znovu řešit, je dle mého vyřešena velmi dobře, u novějších věcí stoprocentně, neboť se vesměs jedná o samé ´tutovky´, u těch starších bych pak nerad mluvil v nějakých procentech, ale určitě také velmi dobře, neboť (po „History Live“) pořád ještě zbývalo spoustu materiálu a tak zkrátka nějaký musel být znovu dán stranou, bez ohledu na to, jak dobrý (objektivně) byl nebo nebyl. Stoprocentně proto, že tituly jako „Pán bouře“, „Šeherezád“, „Kamennej anděl“, „Gilotina“, „Kolonie termitů“ či „Brána iluzí“ jsou neoddiskutovatelnými pomníky ARAKAINu, prověřenými časem i nespočetným davem fanoušků, takže k nim asi skutečně není co dodat, velmi dobře pak proto, že čerstvé nahrávky se zcela zřejmě celkem vyvedly, nedošlo k žádným výrazným změnám oproti původnímu pojetí (tradiční „Úúúúú“ v refrénu „Ztráty a nálezy“ bylo vypuštěno, i když já osobně bych pro to neviděl žádný důvod) a místy je skutečně znát, jak tohle oživování historie asi kapelu bavilo (vezměte si například použití velmi sugestivního a živě dokreslujícího intra u „Den potom“ nebo „Poslední valčík“). Zvuková soudržnost alba je možná narušena tím, že novější skladby, následující po zmíněných šesti stejně znějících starších skladbách (na obou albech od skladeb „Excalibur“ a „Gladiátor“), jsou vlastně každá z úplně jiného zvukového těsta v závislosti na tom, jak a kde byly původně nahrány, ale to je spíše další diskutabilní věc, u níž je zřejmě nutno respektovat názor pro i proti. Určitě totiž nelze odhlédnout od toho, že u těch skladeb, které byly původně uveřejněny jen na vinylových singlech, je důležitý hlavně onen „feeling“ a skutečnost, že si tu kterou skladbu můžeme vychutnat na CD (osobně jsem si cenil hlavně legendy „Proč“), než že to po zvukové stránce na současné poměry ´není ono´. Poctivě odvedenou práci objevíme i v obou poměrně tlustých bookletech (papírem se rozhodně nešetřilo), jež nabízejí texty všech (tedy nejen poprvé zveřejněných) skladeb a taktéž spoustu fotografií ilustrujících celých těch dlouhých patnáct let včetně obrázkového průvodce diskografií kapely. Tomu, že kapela chtěla fanouškovi dopřát opravdu důstojnou oslavu, dále svědčí i bonusy v podobě zbrusu nových skladeb „Duše“, „Ghetto“ a „Virtua Reality“. Vlastně by tahle výroční CD neměla jedinou chybu, kdyby se zhruba o rok později neobjevila znovu v jednom jediném dvojcédéčku (s obalem symbolicky ztvárněným jako spojení oranžového a modrého podkladu původních dvou) s totálně odlišnými bonusy „Dvory chaosu“ a „Je to šílený“ za cenu jednoho jediného cédéčka, což se rovná opravdovému podrazu jak na fanouška coby kupce, tak na fanouška coby poctivého sběratele všeho, pod čím je podepsaný ARAKAIN.
Ale bez ohledu na tenhle víceméně obchodně vykutálený tah mají „Vol. I.“ a „Vol. II.“ svoji nepřehlédnutelnou hodnotu, především pak proto, že znovu poodkrývají kus slavné a nostalgicky opěvované historie ARAKAINu, tentokráte (oproti „History Live“) navíc v nesrovnatelně lepší zvukové kvalitě. A to už vůbec nemluvím o tom, že se s nimi kapela dožila svého prvního občanského průkazu, což se jen tak nějakému hudebnímu spolku nestává, čímž se znovu nesmazatelně a tučným písmem zapsala do tuzemské metalové kroniky.